Vrbodol

Pískové řeky

“Rokle, která si již mnoho let žije svým vlastním životem, připomíná prales. Stěny skal po stranách jsou obrostlé mechem, mohutné porosty kapradin a přesliček tvoří neprostupné houští. Na ztrouchnivělých kmenech padlých stromů se usadil nový život, fascinující mikro svět plný hub a lišejníků, který je lidskému zraku téměř utajen. Vstupujeme do ukrytého prostoru mezi skalami, kde objevujeme trampské sídlo vtěsnané do úzké štěrbiny. Je zde vlhko a chladno, ale útulno. Napadá mě, že musí být krásné strávit noc právě tady, a na chvíli závidím všem trampům, kteří si toto potěšení dopřáli.

Pokračujeme dál kaňonem. Doposud bahenitá cesta se proměnila v hlubokou pískovou řeku, kterou vytvořila dešťová voda omýváním skalních stěn a odnášením zrnek písku na dno rokle. Jak dlouho taková práce přírodě asi trvá? Stovky, tisíce let? Úžasná podívaná.

Po táhlém brodění dunami tekutého písku stojíme na konci soutěsky a před námi se otevírá opravdu monumentální pohled na skutečný prales. Takto nějak by asi vypadal pohled do pravěku, napadlo mě při pohledu na metrová kapradinová houští a břečťanové liány spirálovitě obepínající kmeny stromů. Mohutný skalní útvar uprostřed rozdvojuje cestu, a my se vydáváme doleva směrem k suchému vodopádu. Zde cesta opravdu končí a nám nezbývá nic jiného, než se vyškrábat nahoru do svahu. Terén je po nedávných povodních naprosto neschůdný, a tak musíme vzdát hledání nedaleké Partyzánské jeskyně. Místo toho se vydáváme směrem doleva na pole, kde údolí končí, a napojujeme se na cestu do Sedlce, odkud po červené značce procházíme tentokrát pohodovou roklí Kočičina

Ač jsme neušli více, než pouhých 10 kilometrů, cítíme značnou únavu. Avšak i přes velkou námahu, kterou jsme při zdolávání cesty museli vyvinout, máme skvělý pocit z hezkého výletu. Údolí Vrbodol je náročnou a nebezpečnou procházkou, která je ovšem rájem na zemi pro ty, kteří se umějí dívat.”